Americký stafordširský terier

Stránky byly přesunuty na tuto internetovou adresu: www.americanidol.cz

Site was moved to the web address: www.americanidol.cz

Chovatelská stanice American Idol Kennel Amerického stafordširského teriera.

Americký stafordširský terier, Amstaff, Staford, AST

VZNIK PLEMENE Už od pradávna vybírali lidé zvlášť vhodné psy pro nejrůznější účely. Spářili například dva rozdílné lovecké psy, z jejich potomstva opět spářili ty nejvhodnější, až se v této linii ustálila vlastnost "dobrého loveckého instinktu". Během doby specializovali tito staří chovatelé své psy na určité úkoly. Brzy tak vznikla "plemena", lépe řečeno ustálené linie vhodné pro lov, jako psi hlídací nebo psi pastevečtí, či psi tažní vhodní pro přepravu nákladů. Vznikla plemena zvlášť vhodná pro nejrůznější práce. I náš současný pes má vrozené úkoly, které mu člověk od pradávna určoval, které však ovšem často zeslábly, když se ze psa stával rodinný mazlíček. Proto je např. ještě dnes obtížné pustit chrty z vodítka. Své původní povolání, tj. štvaní zvěře, mají ještě v krvi. Výchova však může všechno změnit. Známe-li původní určení psího plemene a s ním spojené potřebné vlastnosti, můžeme porozumět chování psů a účinně je ovlivňovat. VÝCHOZÍ PLEMENA Abychom porozuměli podstatným vlastnostem našeho amerického stafordšírského teriéra, musíme se přesněji podívat na obě původní plemena - na buldoka a teriéra. Původní anglický buldok vyšlechtěný počátkem 19. století byl smělý, nebojácný pes silného a svalnatého těla s mohutným svalstvem a silnými čelistmi. Byl vyšlechtěn, aby kousal po buldočím způsobu při krvavém "sportu", při kterém pes musel napadnout a zastavit býka a zůstat pevně zakousnut do jeho mulce. Všechny vlastnosti tohoto bojovného buldoka nacházíme u psů, jejichž tělesná stavba se podobá stavbě dnešního amerického staforda. Druhým zakladatelem plemene byl teriér, mínění na původ tohoto plemene se však rozcházejí. Všeobecně se má za to, že k buldokovi byl přikřížen bílý anglický teriér. Protože však člověk chtěl vyšlechtit "bojovného" psa, vhodného pro čím dál tím oblíbenější psí zápasy, bylo snad ke křížení použito nějaké rvavější plemeno teriéra, možná foxteriér. Anglický bílý teriér totiž není považován za nijak zvlášť statečné plemeno.
Spojením vlastností buldoka a teriéra vzniklo plemeno sjednocující sílu, odvahu a zarputilost buldoka s útočností, rychlostí a ostrostí teriéra. Spojilo energii a mohutnost buldoka, bylo však obratnější a hbitější. Tento kříženec se výtečně osvědčil při psích zápasech. Díky mnohaletému výběru v aréně získalo nové bojové plemeno, ze kterého byli k chovu vybíráni vždy jen vítězi, velmi rychle pověst výtečných bojovníků. CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY V každém případě nám musí být jasno, že staford vděčí za své charakterové vlastnosti původnímu pitbulovi. Jen díky jemu máme dnes tohoto znamenitého psa. Amstaf je velice smělý pes, přičemž však nesmíme zaměňovat smělost s útočností! Ve skutečnosti je jeho smělost opravdovou, důstojnou a klidnou schopností odhadnout správně nebezpečné situace a přiměřeně na ně reagovat. Staford má vysoký práh citlivosti, stěží jej můžeme vyvést z klidu, a proto je vysloveně příjemným společníkem člověka. Díky psím zápasům tak vznikl pes, který je schopen rozhodovat se nezávisle na člověku a přitom je neobyčejně inteligentní. Dovede rozlišit opravdové ohrožení od domnělého nebezpečí a nepotřebuje žádný zvláštní výcvik k tomu, aby v ohrožení bránil svého pána. Jeho tvrdohlavost však při výcviku nelze vždy snadno překonat. To ovšem vůbec neznamená, že jej nelze řádně vychovat. I když pitbul patřil k srdnatým bojovníkům s jinými psy, byl zároveň velmi dobrým a věrným přítelem člověka. Ten ostatně musel během zápasů stále znovu a znovu holýma rukama od sebe oddělovat rvoucí se psy. Pokud byli tito psi útoční vůči člověku, byli bez výjimky vylučováni z chovu. Tak se stalo, že právě tento bojovný a rvavý pes je velkým přítelem člověka. Standard amstafa vyžaduje klidného, vyrovnaného psa, který se pro výcvik hodí lépe, než jiní teriéři. Anatomicky by měl také být někde uprostřed mezi buldokem a teriérem. Z teriéra měl zdědit silný, krátký hřbet, rovné nohy a úzké boky. Zdědil jeho dobře vyvinuté záprstní kosti, dokonalý skus a značnou obratnost. Po buldokovi získal tvar uší, mohutnou a širokou hruď, silnou lebku a čelisti a značně vyvinuté svalstvo. Tak by ovšem měl vypadat v ideálním případě. Ve skutečnosti ale toto plemeno stále ještě bojuje se zápornými znaky obou plemen výchozích, jindy psi příliš připomínají jedno z obou výchozích plemen. Tak je zde buldočí typ o hmotnosti až 45 kg s vybočenými lokty, předkusem, rozkročenýma nohama a mohutně stavěným tělem. Jeho pravým opakem je typ teriéra, těžký v průměru jen 25 kg. Má dlouhou úzkou mordu, vztyčené uši a slabší kostru. I jeho hruď je slabá a příliš úzká. CHOVÁNÍ A VÝCHOVA Stali jste se šťastným majitelem mladého psa, kterého musíte vychovat v příjemného a snášenlivého průvodce. Každý pes jakéhokoli plemene vyžaduje základní výcvik a vy jako odpovědní majitelé staforda jste povinni vychovat toho poněkud tvrdohlavého tvora tak, aby neohrožoval lidi ani zvířata, tedy aby nebyl nebezpečný, a abyste jej mohli bez problémů vodit kamkoli na veřejnost. Není přece možno ještě "přilévat vodu na mlýn" toho bojovného psa! K úspěšnému výcviku patří uposlechnutí rozkazů Ke mně!, Sedni!, Lehni!, Zůstaň!, K noze! a Volno!. Mnohem důležitější ale je výchova psa, aby se přizpůsobil svému okolí a náležitě reagoval. Přirovnání štěněte k nepopsanému listu papíru je naprosto příhodné. Na Vás totiž záleží, napíšete-li tam správný text. Chování dospělého psa závisí hlavně na jeho výchově a socializaci v době, kdy byl štěnětem. Štěně a mladý pes musejí být ve stálém kontaktu s přátelsky se chovajícími psy různých plemen a různého stáří. V ideálním případě byste měli se štěnětem navštěvovat skupinu hrajících si štěňat, s jakými se setkáte například u sportovních svazů a kynologických cvičišť. Nesmíte přitom být příliš citliví. Je to úplně normální, že psíci jsou navzájem často velmi hrubí. Můžete se též setkat s jevem, že si dospělý pes vynucuje na vašem štěněti respekt vrčením a chňapáním. Aby byl výcvik staforda správný, musíme jej seznámit se světem, v němž bude žít. Berte sebou např. štěně po očkování na nákup, jezděte s ním autobusem, vlakem a autem, uvádějte je do nejrůznějších situací. Choďte s ním do městského centra a do míst, kde je hodně lidí. Zvykněte je na kočky, koně, ovce, kozy, prostě na všechno, s čím se bude později setkávat. Naučte je také opatrně a ohleduplně jednat s dětmi. Když si pořizujete staforda, asi bystě měli před očima neustále mít papír, na kterém je velkými písmeny napsáno slovo, klíč k úspěšné výchově psa: důslednost! KRMENÍ Ten, kdo "pracuje", musí také jíst, a to pochopitelně platí i pro psa. Každý majitel psa dává přednost jiné potravě. Liší se i v názoru, zda je pro psa správnější doma připravené nebo průmyslově vyráběné krmivo. Průmyslově vyráběné krmivo obsahuje všechny živiny, které pes potřebuje ve správném složení. Jeho předností je, že lze rychle připravit, je na cestách jednoduše praktičtější než doma připravené jídlo. Nevýhodou je, že někteří psi je žerou neradi, a že mnozí odborníci na výživu se právem obávají, že výživa trvanlivým, už ne čerstvým krmivem je oproti přírodním potravinám méně hodnotná. Rozumným kompromisem je kombinování tohoto hotového krmiva s potravou, kterou doma sami připravíme. Poměr mezi stravou bohatou na bílkoviny a množstvím sacharidů by měl být pro mladého a temperamentního psa zhruba 2:1, v případě klidného staršího zvířete 1:2. Velmi důležité je rozumné krmení. Nepřekrmujte. Staford by měl dostávat raději méně než moc. Žebra se musejí na jejich kožíšku vždy zřetelně rýsovat! Ještě pár slov k otázce kostí. Snad každý si buď myslí, že pes kosti potřebuje nebo že mu škodí. Nic z toho není pravda! Nadměrné (!) krmení velkými telecími či hovězími kostmi psu v žádném případě neuškodí, ale není to nutné. Při zdravém krmení nejsou kosti nezbytné. Pochopitelně zpevňují skus psa a působí při čištění jeho chrupu. Psa můžeme mimoto takovou kostí zabavit na několik hodin, když jej někdy musíme nechat doma samotného. Musíme jen dbát na to, aby kosti byly tak velké, že pes nemůže ani kousek z nich polknout. To by mohlo způsobit poranění nebo dokonce propíchnutí střev. Měli byste také prohlížet výkaly svého psa. Jsou-li příliš světlé nebo dokonce bílé, pak krmíte kostmi příliš. Pes v tom případě vypuzuje typické bílé výkaly z přemíry kostí v potravě a to může způsobit i ucpání střeva. Nemůžete-li psa z jakýchkoli důvodů krmit kostmi, dávejte mu častěji buvolí kůži nebo hovězí paznehty. Také kůže z oslího hřbetu a prasečí uši mohou pomoci, aby se psu upravil a zesílil skus. Ještě zásadní poznámka ke krmení masem! Syrové vepřové maso může vést u psa k smrtelným virózám. Když je uvaříme, nebezpečné není. Vařené maso nemůže nikdy škodit. DOMÁCÍ MAZLÍČEK Americký staford se díky svému přívětivému poměru k dětem za mazlíčka hodí výborně. Roztomilost a mazlivost, kterými se vyznačuje, z něj dělají ideálního psa pro rodiny s větším počtem dětí. Dobře snáší nešikovné a často i poněkud hrubé zacházení, jakým Standard neboli popis anatomie a charakteru ideálního amerického stafordšírského teriéra. Protože tak ovšem amstaf ve skutečnosti nikdy vypadat nebude, ale vždy půjde o psy standardu odpovídající - se zcela bezchybným psem se určitě nesetkáme - může si kdokoli plemenný standard vysvětlovat podle své libosti. Originální standard plemene je vždy stanovován v zemi původu plemene. V případě am. staf. teriéra to znamená, že American Kennel Club, zastřešující standard v USA, uznal am. staf. teriéra a tento standard byl také přijat mezinárodní kynologickou federací (FCI) a jako takový je také platný v ČR. Standard FCI VŠEOBECNÁ CHARAKTERISTIKA Americký stafordšírský teriér by měl působit svou velikostí jako velmi silný pes. Měl by to být důkladně stavěný, svalnatý, ale pohyblivý a přívětivý pes. Má mít zájem o všechno, co se děje v jeho blízkosti. Měl by být podsaditý a svalnatý, neměl by mít příliš dlouhé končetiny nebo slabou postavu. Odvahu má příslovečnou. Vysvětlivky: Tento původní text má popisovat první dojem, kterým staford působí na pozorovatele. Má nám představit proporcionálního a elegantního psa, který je přesto velmi silný, což zřetelně dokazuje jeho mohutné tělo. Je žádoucí, aby také projevoval živý zájem o své okolí, přitom byl klidný a odvážný. Odvaha v žádném případě neznamená útočnost, právě naopak! Ačkoli je odvážný, je tento pes klidný, správně odhaduje nebezpečné situace a správně na ně reaguje. Vyžaduje-li si to situace, musí staford každopádně správně reagovat. Dobře vycvičený pes s pevnou povahou by však nikdy neměl bezdůvodně napadat! HLAVA Středně dlouhá, celkově silná s širokou lebkou, značně vyvinutým lícním svalstvem a výrazným stopem. Vysvětlivky: Pojmu "středně dlouhá hlava" bychom měli při srovnání s většinou ostatních psích plemen rozumět určitě spíše jako "krátká" hlava. I když standard neuznává žádné přesné údaje pro vzhled, je hlava staforda zpravidla klínovitá se zaoblenou tlamou jak při pohledu ze strany, tak i ze shora. Při pohledu zepředu je naproti tomu takřka čtvercová a lícní svalstvo je nepříliš výrazné. Výrazné lícní svalstvo souvisí v první řadě se stářím psa, mladí psi mají na rozdíl od dospělých stafordů jen zřídka líce nápadněji vyvinuté. Hlava jako celek je poměrně krátká, poměr délky tlamy k horní části hlavy je 1/3 ke 2/3, ale takřka nikdy tak krátká jako má stafordšírský bulteriér. UŠI Vysoko posazené, kupírované či nekupírované. Doporučuje se dávat přednost nekupírovaným. Nekupírované uši mají být krátké a buď polovztyčené ve tvaru růžového lístku nebo vztyčené. Klopené uši jsou zakázány. Vysvětlivky: Pokud jde o uši bývá standard bohužel neustále špatně překládán. Neexistují polovztyčené uši a vztyčené uši jsou u staforda nevhodné. Správně má být: "Nekupírované uši mají být krátké, buď polovztyčené jako růžový lístek nebo polovztyčené a překlopené. " Kupírované uši jsou v mnoha zemích včetně ČR zakázány!! Polovztyčené překlopené ucho je spíše vzácností. OČI Tmavé a kulaté, jsou nízko posazeny v lebce a široko od sebe. Oční víčka musí být pigmentovaná. Vysvětlivky: Oči dodávají stafordovi typický inteligentní výraz. Bohužel i zde opět existují dva extrémy - buldočí typ s často značně vypouklýma očima a typ teriéra s očima ve tvaru trojúhelníku a štěrbinovitýma. Oči mají být zásadně pokud možno tmavé, mírně světlejší zbarvení je obvykle přípustné. Příliš světlé oči ale vzhled psa ruší, stejně jako oči ležící příliš blízko u sebe nebo oči šikmé. Aby byl výraz staforda typický, jsou správná barva a tvar očí nutné. MORDA/SKUS Morda středně dlouhá, okrouhlá, pod očima ostře spadající. Čelisti se silnými zuby. Spodní čelist musí být silná a skus pravidelný. Pysky přilehlé a uzavřené, neuvolněné. Horní řada řezáků těsně bez mezery překrývá spodní (nůžkový skus). Nos úplně černý. Vysvětlivky: Staford jako bývalý pes pro zápasy musí mít mohutnou a širokou tlamu, která nesmí působit sevřeně nebo slabě. Slabinou zvláště buldočího typu jsou často pysky. Bývají často vyvinuté a uvolněné a u staforda s perfektním skusem vypadají nepěkně. Teriéří typ amstafa se naproti tomu často vyznačuje dlouhou čenichovou partií s úzkými a slabými čelistmi. Staford má skus nůžkový, přičemž horní řezáky zapadají jako nůžky před řezáky spodní. Klešťový skus, při němž řezáky obou čelistí stojí proti sobě, je většinou ještě tolerován. Chybný je předkus, kde je tomu úplně naopak. Při podkusu dochází navíc často k velmi bolestivým zánětům, neboť spodní řezáky vykusují do patra rýhu. Když se naopak špičáky setkávají se slabou spodní čelistí, způsobují v patře hluboké díry. Nos staforda musí být černý, nikdy hnědavý nebo růžový. U štěňat se ovšem čenich často plně vybarví až ve stáří několika týdnů. KRK Silný, lehce klenutý, od plecí se lehce zužuje k zadní části lebky. Bez volné kůže na hrdle. Střední délka. Vysvětlivky: Správný krk bývá bohužel často zanedbáván, ačkoli je velmi důležitý jak pro celkový harmonický vzhled, tak i pro rychlý běh. Říká se, že u koně je krk v těžišti těla a také psi s krátkým silným krkem se nepohybují nijak elegantně. Široký a svalnatý krk plynule vybíhá z ramen, je mírně zaoblený a směřuje k zadní části lebky. Je lehce klenutý, nikdy však nesmí působit nepřirozeně. Kůže na krku musí být napjatá, nemá tvořit žádné laloky. Když se svalnatý staford zakousne do větve a volně na ní visí, je takřka nemožné uchopit jej za krk, a to jednoduše proto, že rukou není co zachytit. PLECE Silné a svalnaté s širokými, skloněnými lopatkami. Vysvětlivky: Správná plec je umístěna poměrně vzadu a lopatky jsou šikmé. Myšlená přímka procházející lopatkou má protínat hřbet uprostřed či dokonce končit za jeho středem. Spadá-li rameno příliš strmě, znemožňuje správný klus. Lopatka má být co nejdelší, široká a svalnatá, příliš svalnaté lopatky však působí přehnaně. Lopatky jsou navzájem značně vzdáleny, říká se, že mezi ně můžeme položit plochou dlaň. V praxi to znamená, že rozestup mezi nimi má činit zhruba 8 - 15 cm. HŘBET Značně krátký, mírně spáditý od kohoutku k zádi. Mírně skloněná krátká křížová kost (záď), lehce klenutá bedra. Vysvětlivky: Hřbet správného staforda je dosti krátký, pevný a svalnatý. Postava staforda však není tak kvadratická jako např. boxera, délka jeho trupu je většinou o několik cm větší než je kohoutková výška. Hřbet však nesmí být ani příliš krátký, protože pak psu neumožňuje požadovanou rychlost a obratnost při běhu, ani příliš dlouhý. Dlouhý hřbet navíc často způsobuje při běhu potíže, často běh výrazně zpomaluje a někdy dochází k poranění šlach či páteře. Mimoto ruší i harmonické proporce zvířete. Staford má lehce (!) svažující se hřbetní linii. Ta se vlivem zvláště silného svalstva poněkud zvyšuje v oblasti beder. Směrem k ocasu se záď lehce šikmí. Při pohledu shora mají záda tvar písmene V. Široká hrudní partie se zužuje směrem ke kořeni ocasu. Bohužel se často setkáváme jak s proláklým hřbetem, tak s vyklenutým kohoutkem. Obojí je chybně. TRUP Dobře klenutá žebra jsou k sobě pevně svázána. Široká přední fronta. Hrudník široký a hluboký. Přední končetiny značně navzájem vzdálené, aby umožňovaly správný vývin hrudi. Hruď široká a hluboká. Vysvětlivky: Celá přední část těla musí být vyvážená, nesmí být přemrštěně široká. Stafordi s příliš širokým a sudovitým hrudníkem působí příliš hrubě - chybí jim elegance vlastní tomuto plemeni. Dobře vyvinutý a široký hrudník je samozřejmě důležitý, neboť musí poskytovat dostatek prostoru pro srdce a plíce. Mnohem důležitější je ovšem jeho hloubka a délka. Staford by měl mít celkově dobře vyvinutou a mohutnou postavu. Při pohledu zepředu však nemá být příliš široká a žebra nemají nápadně vystupovat. Celý amstafův trup je silný, mohutný, kompaktní a pevný, což ovšem nesmíme zaměňovat s tloušťkou. OCAS V poměru k tělu krátký, nízko posazený a kuželovitě se zužující v jemnou špičku; není zkroucený ani nesený nad hřbetem. Je nekupírovaný. Vysvětlivky: Ocas je plynulým prodloužením páteře, a proto musí být silný a nezkroucený. V zadní třetině by měl být správě mírně vzhůru prohnutý. Velmi často se u stafordů vyskytuje tzv. veselý ocas, zdvižený nad hřbetní linii. Je to nežádoucí dědictví po teriérech. Zdvihne-li vzrušený staford ocas na linii hřbetu, je to zcela normální, žádná chyba. Téměř všechna štěňata mají takovýto. Jak pomalu dospívají, tento jev zpravidla mizí. KONČETINY Kosti předních končetin mají být rovné, silné a kulaté. Rovná předloktí. Zápěstí kolmá. Pánevní končetiny silné a dobře osvalené. Koleno poměrně nízko, nesmí být vybočené ani vbočené. Středně velké tlapy, dobře osrstěné a klenuté a uzavřené, pružné, bez paspárků. Vysvětlivky: Předpisy standardu jsou sice konkrétní, ale ve skutečnosti velmi málokdy splnitelné. U stafordů se často vyskytují více či méně znatelně ven vytočené lokty a dovnitř vbočené tlapy. Je to dědictví po buldokovi. Další častou chybou je slabé předloktí. V tom případě není rovná ani celá hrudní končetina, loketní kloub tvoří vrchol úhlu předloktí a pažní kosti. Staford musí mít při pohledu ze všech stran končetiny rovné a kolmé. Tlapky mají být středně velké s mohutnými nášlapnými polštářky, které mají umožňovat pružnou chůzi. Prsty jsou dobře vyklenuté. Stehno obaluje velmi silné svalstvo, které se výrazně rýsuje na povrchu. Koleno má být správně zaúhleno, někde uprostřed mezi zaúhlením plemen čau čau a německého ovčáka. Takovéto koleno umožňuje silný odraz pánevní končetiny i neúnavný klus. U typu teriér se často vyskytuje koleno s příliš tupým úhlem, pes má chůdovitou chůzi a špatný odraz. Staford běhá rychle, pružně a elegantně a běh nikdy nesmí být houpavý nebo vlnitý. Chybný je také mimochod, typický způsob pohybu velblouda, při kterém se při chůzi současně pohybují vždy končetiny jedné strany těla. Je-li chov příliš ovlivněn buldočím typem, elegance pohybu se čím dál tím více ztrácí. Avšak i tvrdý pohyb mnohých typů teriéra je nesprávný a připomíná spíše závodního koně. OSRSTĚNÍ Srst je krátká, přilehlá, pevná, drsná na dotek a lesklá. Vysvětlivky: Staford je krátkosrsté psí plemeno, které nevyžaduje příliš důkladnou péči o srst. Má uzavřenou a pevnou srst (ne hrubou jako drát!), která tělo dostatečně chrání. Srst je stejnoměrně lesklá a přilehlá. Sametu podobná srst, jakou tu a tam vidíme u některých stafordů, je nevhodná. ZBARVENÍ Jakákoli barva, jedna či více barev. Přípustná je i skvrnitost, srst by však neměla být zcela bílá nebo bílá z více než 80%. Černo-tříslová či černo-játrová se nedoporučují. Vysvětlivky: Ať je staford jednobarevný ve všech možných odstínech, ať je s kresbou nebo bez ní, přes žíhané psy všech variací až po převážně bílé psy s barevnými skvrnami, to vše záleží jen na vkusu. Méně žádaní jsou čistě bílí stafordi, kteří mohou mít ve velmi vzácných případech dokonce genetické vlohy k hluchotě. Stejně tak psi, kde bílá barva přesahuje 80% a psi šedaví, černí a rezavě zbarvení. Černo-tříslová je typické zbarvení rotvajlera nebo dobrmana. Méně žádaná barva by neměla u jinak správně stavěného psa hrát nijak důležitou roli. Nezávisle na barvě musí být noc, oční víčka, pysky, drápy zcela pigmentovány. Ale i v tom případě bychom měli drobné odchylky ve zbarvení kožichu tolerovat. VELIKOST Velikost a váha by měly být ve správných vzájemných proporcích. Doporučuje se výška v kohoutku psů 46 - 48 cm, u fen 43 - 46 cm. Vysvětlivky: V žádném jiném bodě nebývá standard tak podmíněn vlastními názory jako v případě velikosti! VADY Jako vada by měly být posuzovány všechny následující uvedené okolnosti: masově zbarvený nos, světlé oči a nepigmentovaná oční víčka, příliš dlouhý ocas nebo jeho špatné nesení, předkus a podkus.
Vysvětlivky: Tato formulace je ve standardu volena velmi nešťastně, protože kromě uvedených chyb existuje ještě mnoho dalších! V zásadě vadí vše, co se vymyká standardu, např. přílišné vybočení končetin, vystouplé lokty nebo příliš dlouhá tlama.

POZNÁMKA
Samci musejí mít dvě zřetelně normální varlata zcela sestouplá do šourku.

Laikové často nemohou pochopit, jak je možné, že někdy je na výstavě jako vítěz oceněn staford se zjevnými vadami. Začátečníci totiž často neznají přesně důvody, které určitému psu pomáhají k zaslouženému vítězství. Nalézt a poznat vady je snadné, ale přednosti vítězného psa, které zdaleka převyšují všechny jeho nedostatky, poznáme až po dlouholetých zkušenostech.

Pro vás by měl být váš vlastní pes vždycky ze všech nejhezčí, nejchytřejší a nejlepší. Nejnešťastnější chvíle jsou ty, kdy vystavovatelé jsou zklamáni z druhého místa a vztekle vláčejí svého psa ven z kruhu. Je to nejen nesportovní, ale vůči psu vysoce nespravedlivé!!

Cerebellární ataxie

Cerebellární ataxie: ANTAGENE, laboratoř pro výzkum DNA, zpřístupnila veřejnosti test DNA, který dokáže odhalit cerebellární ataxii u amerických stafordšírských teriérů.

Dysplazie kyčelních kloubů /DKK/ je vývojové onemocnění kyčelních kloubů s dědičným podkladem. Postihuje prakticky všechna plemena psů, ale nejvýraznější problémy způsobuje u velkých a obřích plemen, a to vzhledem k váze přenášené na postižené klouby. Psi i feny jsou postiženi přibližně ve stejném procentu. Anatomicky je kyčelní kloub tvořený jamkou v pánevní kosti a hlavicí kosti stehenní. Oba kloubní povrchy jsou pokryty chrupavkou, která zajišťuje spolu se synovií – vazkou tekutinou vyplňující vnitřní prostor kloubu – hladký a nebolestivý pohyb. Podmínkou pro bezproblémovou funkci je ale správná stavba kloubu. Za normálních okolností hlavice zapadá do jamky pevně a její pohyb v jamce je nebolestivý. Při DKK vzniká tzv. laxita, čili volnost kloubu, při které se tvar hlavice i jamky v různé míře deformuje, pohyb je bolestivý a následně se v kloubu vyvíjí osteoartróza. V krátkosti je vhodné se zmínit i o dědičnosti DKK. Jedná se o tzv. polygenní dědičnost, tzn. podílí se na ní větší množství genů, které mají vliv na anatomický vývoj kyčelního kloubu. Stupeň dědivosti laxity /volnosti/ kyčelního kloubu je plemenně rozdílný a je předmětem výzkumů; dosavadní výsledky jsou však alarmující – např. u labradorských retrívrů se laxita kyčelního kloubu dědí z více než 90 % a lze předpokládat, že u jiných plemen bude toto číslo podobné. Kromě dědičnosti se na klinickém vývoji DKK podílejí i podmínky prostředí – zejména rychlost růstu a stupeň zatížení vyvíjejících se kyčelních kloubů. Zajímavým faktem je, že nejkritičtějším obdobím pro vývoj kyčelního kloubu je prvních 6 - 8 týdnů života štěněte, kdy je tkáň kyčelních kloubů ještě relativně měkká a tudíž snáze deformovatelná. S jakými problémy se můžeme u psa postiženého DKK setkat? Jedná se o neochotu k pohybu, zejména potíže při vstávání, skákání, chůzi do schodů, nastupování do auta, pes může odlehčovat pánevní končetiny nadměrným vybočováním zadku, odrážením se oběma pánevními končetinami, přenášením váhy na hrudní končetiny. Příznaky se často zvýrazňují po delším odpočinku a větší zátěži. Všechny tyto problémy jsou způsobeny bolestí kyčelních kloubů – u rostoucích jedinců je bolest způsobena volností kloubu, u psů starších je hlavní příčinou bolesti vzniklá osteoartróza. Nástup klinických příznaků je možný už od cca 4 měsíců věku, ale častý je i u dospělých psů v závislosti na stupni DKK a individuálním vnímání bolesti daným jedincem. Postiženy jsou častěji oba dva kyčelní klouby, ale výjimkou není ani jednostranné postižení. Kromě klinických příznaků je základním pilířem diagnostiky RTG vyšetření. Považuji za důležité zdůraznit, že kvalitní RTG snímek je možné zhotovit pouze v hluboké sedaci nebo celkové anestezii, což platí zejména u velkých plemen psů. Jen tak je snímek projekčně správný a jsme schopni objektivně posoudit stav kyčelních kloubů. Podle závažnosti změn patrných na RTG snímku rozdělujeme u nás DKK do 5 stupňů od 0. /podle FCI - A/ - negativní, až po 4. stupeň /FCI – E/ - těžká DKK. Léčba DKK je velmi složitým problémem, zejména proto, že není možné toto onemocnění úplně vyléčit, nicméně existuje řada možností, jak psu nemocnému DKK pomoci. Z konzervativních /nechirurgických/ metod je to zejména podávání tzv. nesteroidních protizánětlivých látek, které omezením zánětu uvnitř postiženého kloubu snižují i jeho bolestivost. Tyto léky je možné podávat nárazově při zřetelných epizodách bolestivosti, ale i dlouhodobě, pak je ovšem vhodný monitoring pacienta s ohledem na případné vedlejší účinky těchto léků. Velmi vhodné je podávání tzv. chondroprotektiv, z nichž nejpoužívanější jsou glukosamin sulfát, chondroitin sulfát, MSM (methylsulfonylmethan) a kolagen. Tyto látky mohou při dostatečně dlouhém podávání působit v postižených kloubech protizánětlivě, zlepšovat pružnost kloubní chrupavky a tím zpomalovat rozvoj osteoartrózy. Výhodou je i velmi dobrá snášenlivost ze strany léčených pacientů. Existuje řada chirurgických zákroků, prováděných u psů s DKK. Patří mezi ně tzv. rekonstrukční operace se zaměřením na preventivní působení u mladých psů, kdy dokážeme výrazně oddálit nástup degenerativních změn v postiženém kyčelním kloubu při zachování jeho celistvosti. Naproti tomu tzv. záchovné operace, mezi něž patří totální endoprotéza a resekce hlavice a krčku stehenní kosti, slouží k odstranění bolestivosti v kloubech těžce postižených osteoartrózou. Rozhodnutí o způsobu léčby psa postiženého DKK je individuální záležitostí a je věcí konzultace majitele zvířete s veterinárním lékařem. Pes postižený DKK je pacientem vyžadující zvýšenou péči, ale při optimální volbě terapie se rozhodně nejedná o beznadějný případ a většině našich pacientů jsme schopni i při tomto onemocnění účinně pomoci.

Dysplazie loketního kloubu je komplexní onemocnění, jehož podkladem je osteochondróza – defekt v kostnatění chrupavky v rostoucí kosti (viz článek Osteochondróza u psa). Dysplazie lokte je souhrnný název pro 4 různé patologické stavy: fragmentovaný processus coronoideus (FCP), volný processus anconeus (UAP- z angl.ununited anconeal process), osteochondróza hlavice kosti pažní (OCD – z angl.osteochondritis dissecans) a inkongruita (nepravidelnost) kloubních ploch lokte.

Normální růst kosti
Dlouhé kosti skeletu se vyvíjejí z chrupavčitého základu. Hlavní trubicovitá část kosti má samostatné centrum kostnatění a koncové části kosti tvořící kloubní hlavice mají také své centrum kostnatění. Existují další přídatná osifikační centra, ze kterých vznikají některé drobné části kostí v oblasti kloubu (např.processus anconeus – hákovitý výběžek kosti loketní). Jednotlivá centra kostnatění (osifikační centra) odděluje u rostoucího štěněte chrupavka, která na jedné straně přirůstá a na straně druhé kostnatí, čímž dochází k prodlužování kosti. Po dosažení definitivní velikosti kosti se růst chrupavky zastaví a dojde k jejímu kompletnímu zkostnatění, čímž se kost stává jedním kompletně zkostnatělým celkem. Například kost loketní (ulna) má na počátku 4 osifikační centra- 1 v trubicovité části (diafýza), 1 v oblasti hlavice v lokti (loketní epifýza), 1 v oblasti hlavice v zápěstí (distální epifýza) a 1 v již zmiňovaném výběžku processus anconeus v lokti.

Osteochondróza
U osteochondrózy (viz samostatný článek) dochází k poruše v přeměně růstové chrupavky v kost. V oblasti kloubní plochy se to projeví odchlípnutím části chrupavky a vznikem prohlubně v kloubní ploše a volného tělíska v kloubu. Pokud stejný defekt vznikne v oblasti růstové zóny kosti, může dojít k deformacím ve tvaru kosti nebo nepřipojení výběžku se samostatným osifikačním centrem – volný processus anconeus. Mezi příčiny osteochondrózy patří genetické faktory (pouze určitá plemena, obecně nad 25 kg v dospělosti), traumatizace, chyby ve výživě, rychlý růst. Příznaky se obvykle vyvíjí ve stáří 6-9 měsíců a jedná se o kulhání.

Normální anatomie loketního kloubu
Loketní kloub je poměrně složitý a komplexní. Jeho stavba je obdobná, jako stavba lokte u člověka, ale pozice je mírně odlišná- je v těsné blízkosti hrudní stěny. Kosti tvořící loket jsou humerus (kost pažní), radius (kost vřetenní) a ulna (kost loketní).
Na obrázku je kostěnný model loketního kloubu psa, červeně jsou vyznačeny problematická místa, jejichž abnormální utváření vede ke vzniku dysplazie lokte.
Spodní část humeru má dvě kulaté hlavice (vnitřní a vnější kondylus), mezi nimiž je otvor (supratrochleární foramen), který perforuje kost zepředu dozadu. Radius a ulna fungují v podstatě jako jedna kost, neboť jsou těsně spojené několika vazy a stále se pohybují ve stejné úrovni. V horní části ulny je hákovitý výběžek (processus anconeus-viz obrázek UAP), který zapadá do otvoru v humeru a polokruhovitá kladka (na obr.mezi UAP a FCP), která zapadá do zářezu mezi vnitřní a vnější kondylus humeru. Na bázi kladky je po obou stranách mediální (vnitřní) a laterální (vnější) krkavčitý výběžek (processus coronoideus), na nichž sedí vnitřní a vnější kondylus kosti pažní, tyto výběžky tedy nesou hmotnost při zatížení končetiny. Další nosná struktura je hlavice kosti vřetenní (radius), o které se také opírají kondyly. Za normálních okolností jsou všechny tyto struktury potažené perfektně hladkou a tvrdou kloubní chrupavkou, která je zvlhčována kloubní tekutinou (synovií), produkovanou buňkami kloubního pouzdra.

Změny v anatomii vedoucí ke vzniku dysplazie loketního kloubu
Protože je loket takto složitá struktura, jakákoliv změna v normálním uspořádání vede k bolestivosti a omezenému používání končetiny. Problematické oblasti lokte jsou červeně znázorněny na obrázku výše. Dysplazie lokte je popisný termín patologického stavu, při kterém je jedna nebo více těchto oblastí postižena. V řadě případů se vyskytuje osteochondróza hlavice kosti pažní a fragmentovaný proc.coronoideus (FCP) dohromady. Volný proc.anconeus (UAP) se většinou vyskytuje samostatně. Společný výskyt všech 3 patologických stavů je vzácný. V současné době se vedou diskuse o tom, která změna je nejpodstatnější při vzniku dysplazie lokte.
Fragmentovaný processus coronoideus (FCP)
FCP je dnes považován za první změnu vedoucí k degeneraci lokte při jeho dysplazii. Jak bylo uvedeno výše, kloubí se processus coronoideus s hlavicí kosti pažní a nese tedy hmotnost psa. Fragmentace znamená, že se kost v této oblasti začíná odlamovat nebo degenerovat. Vzniklá nestabilita vede ke vzniku bolestivosti a kulhání. Problém se objevuje v raném věku psa, často již ve stáří 6 měsíců. Obvykle jej pozorujeme u větších plemen jako je německý ovčák, zlatý retrívr, rotvajler, americký staffordshirský teriér, dobrman, mastif. Může se však objevit i u menších plemen, FCP byl popsán u kokršpaněla, špringršpaněla, německého krátkosrstého ohaře. Je pozorován výskyt u určitých linií těchto plemen, proto je pravděpodobný vliv dědičnosti při přenosu tohoto onemocnění.

Další patologický stav, který je součástí dysplazií lokte je UAP. Processus anconeus má, jak již bylo zmíněno, samostatné osifikační centrum, a ve stáří 20-24 týdnů by měl srůst s kostí loketní. U UAP se tento hákovitý výběžek nikdy s kostí loketní nespojí a volně se pohybuje. Na RTG snímku je poté po 24.týdnu stáří vidět linie označená na obrázku L, která odděluje processus anconeus od loketní kosti. Processus anconeus zůstává v místě připevněn vazy (neputuje tedy volně kloubem), ale spojení je volné a pohyb způsobuje nestabilitu a bolestivost. UAP je také často zachycen mezi kost pažní a kost loketní, irituje a poškozuje kloubní plochy těchto kostí. Většinou se vyskytuje samostatně, vzácně je však doprovázen i dalšími patologiemi komplexu dysplazie lokte.

Osteochondróza (osteochondritis dissecans, OCD)

Osteochondróza vnitřního kondylu kosti pažní je poslední z trojice hlavních patologických stavů komplexu dysplazie lokte. Osteochondróza je popsána ve zvláštním článku v sekci publikace pro klienty. Postihuje nejen loket, ale i jiné klouby, hlavně rameno, koleno a hlezenní kloub mladých, rychle rostoucích psů velkých plemen. Místo, které je OCD postiženo na hlavici kosti pažní je přímo naproti (a v kontaktu) s vnitřním processus coronoideus kosti loketní. Často není tedy patrné, zda je kost pažní postižena primárně OCD, nebo takzvanou „kissing“ lézí, která vzniká působením uvolněného processus coronoideus a jeho drhnutím o protilehlou chrupavku na kosti pažní.
Při osteochondróze dochází k uvolnění části chrupavky kloubní plochy, vzniku „kráteru“na jinak hladké ploše a putování odtrženého chrupavčitého tělíska kloubem- to je příčinou iritace a bolestivosti. Bolestivost způsobuje i expozice obnažené kosti v „kráteru“ kloubní tekutině.

Příznaky dysplazie loketního kloubu
Obvyklým příznakem u dysplazie lokte je kulhání, vytáčení postižené končetiny od těla, případně úplné nezatěžování postižené končetiny. Příznaky mohou být zaznamenány již ve 4 měsících stáří. Většina pacientů prochází v období od 6 do 12 měsíců stáří periodou několika týdnů, kdy jsou příznaky nejhorší. Po uplynutí tohoto období se většinou příznaky zmírní, nicméně přetrvávají permanentně. S postupujícím věkem probíhají v dysplastickém kloubu artrotické změny (vzniká artróza). Artróza je příčinou permanentní bolestivosti, vede ke snížení pohyblivosti kloubu a nutnosti podávat léky proti bolesti. Dysplazie loketního kloubu je proto v neřešených případech příčinou celoživotního hendikepu u nemocného psa. Pokud se tedy problém včas diagnostikuje, řadě pacientů může chirurgické řešení výrazně zmírnit potíže a velkému množství pacientů odstraní potíže zcela.

Diagnostika dysplazie loketního kloubu
Jak již bylo zmíněno, dysplazie lokte je komplexem až 3 různých patologických stavů. Časté je oboustranné postižení, tj.jak pravého, tak i levého lokte, i když pacient kulhá pouze na 1 končetinu. Zjištění kulhání na hrudní končetinu a bolestivosti při manipulaci s loketním kloubem nám umožňují vyslovit podezření na dysplazii loketního kloubu. Existuje však řada dalších onemocnění postihující hrudní končetinu psa v mladém věku, které dysplazii lokte mohou výrazně imitovat. Pro potvrzení diagnózy je tedy nezbytné provést rentgenologické vyšetření.

Ze 3 výše zmíněných patologických stavů je UAC nejlépe prokazatelné na RTG snímku (viz obrázek výše- linie L oddělující proc.anconeus od kosti loketní, na obrázku zde tato linie patrná není). OCD a FCP je prokazatelné o něco hůře. V případě FCP se v některých případech musíme spolehnout na nepřímé ukazatele a mnohdy je nutná přímá vizualizace artroskopií nebo chirurgickou revizí kloubu.
RTG vyšetření je nutné provést v sedaci nebo celkové anestezii, pacient se nesmí pohybovat. Je nezbytné lokty snímkovat v několika různých rovinách a manipulace nemusí být pro pacienta s dysplazií příjemná. Také proto je vhodná sedace. Nutností je výkonný RTG přístroj a kvalitní zpracování filmů – změny jsou často velmi delikátní a posouzení v mnoha případech obtížné.

Terapie dysplazie loketního kloubu
V zásadě existují varianty konzervativní a chirurgické terapie. Pokud jsou příznaky velmi mírné, trvají krátce a dobře reagují na medikaci, lze se pokusit o konzervativní management. Spočívá v omezení pohybu na 3-4 týdny, několikadenní medikaci léky proti bolesti a přídavků chondroprotektiv (látky podporující regeneraci a metabolismus kloubní chrupavky). Z pohybových aktivit je možné plavání a omezený pohyb pouze na vodítku.
Ve většině případů, pokud se příznaky vracejí nebo nereagují na konzervativní léčbu a pokud má pacient výrazné RTG příznaky, doporučujeme chirurgické řešení. V případě FCP a OCD se jedná o odstranění fragmentu a odloučené chrupavky, doplněné o kyretáž poškozené kosti.
V případě UAP je chirurgické řešení většinou nezbytné a v současné době je preferovanou metodou odstranění processus anconeus. Uvádí se i možnost připevnění processus anconeus ke kosti loketní malým hřebem nebo šroubem, nicméně tyto metody nemají příliš dobré výsledky.

Prognóza dysplazie loketního kloubu
Pokud se stav neřeší, pacient po dosažení 1-1,5 roku stáří kulhá sice méně, nicméně v postiženém kloubu přibývá artrotických změn a s postupujícím věkem se snižuje rozsah pohybu v kloubu a bolestivost se může zvyšovat. Zlomek pacientů prosperuje relativně dobře. Většinou je prognóza u konzervativně řešených pacientů obezřetná. Chirurgické řešení přináší většině pacientů výraznou úlevu, nicméně rozvoj degenerativních změn je také relativně obvyklý. Dlouhodobá prognóza po chirurgickém řešení je obecně mnohem příznivější než po řešení konzervativním.

C

Luxace pately u psů

Na úvod je nezbytná krátká zmínka o anatomii kolenního kloubu. Patela(čéška) je oválná kost umístěná uvnitř kolenního kloubu, kde je volně skloubená se stehenní kostí – není s ní srostlá. Patela leží ve žlábku ve spodní části stehenní kosti a z obou stran je zajištěna kostními hřebeny, které zabraňují jejímu vykloubení. Shora se na patelu upíná čtyřhlavý stehenní sval, zdola patelární vaz, který končí na hřebeni holenní kosti; celý kloub je obklopen kloubním pouzdrem. Všechny tyto struktury zajišťují fixaci pately v anatomické pozici. To ovšem platí jen v případě, že jsou normálně vyvinuté a nepoškozené např. úrazem.

Dělení luxací

Luxaci pately lze rozdělit za prvé podle směru luxace a za druhé podle příčiny vzniku. 
Podle směru se luxace pately dělí na

• mediální, kdy čéška luxuje na vnitřní plochu kolene
• laterální, kdy čéška luxuje vně

Výrazně častější je mediální luxace, představuje cca 80% všech případů. 
Podle příčiny vzniku dělíme luxaci pately na

• vrozenou
• traumatickou

Vrozená luxace čéšky je podmíněná geneticky, tzn. predispozice k tomuto onemocnění se dědí a postižení jedinci by v žádném případě neměli být používáni k dalšímu chovu. Nejčastěji se s mediální (vnitřní) vrozenou luxací setkáváme u malých a trpasličích plemen, v našich podmínkách by se dala uvést zejména tato plemena – čivava, trpasličí špic, pražský krysařík, pudl, jorkšírský teriér, mops, ale postižena jsou i plemena větší – např. stafordšírský bulteriér, šarpej nebo labradorský retrívr. Vrozenou laterální (vnější) luxací pately jsou naopak častěji postižena velká a obří plemena psů, jako německá doga, irský vlkodav, bernský salašnický pes, bernardýn.

Anatomické deformity

Při vrozené luxaci pately vznikají v průběhu růstu psa na pánevní končetině anatomické deformity, které v konečném důsledku vedou právě k tomuto onemocnění. Zdálo by se, že tyto deformity postihují pouze kolenní kloub, ale není tomu tak. Důležitá je i stavba kloubu kyčelního, který má zásadní vliv na úhlení celé pánevní končetiny. Příliš velký nebo naopak příliš malý úhel mezi krčkem a tělem kosti stehenní a vnější nebo vnitřní prohnutí těla kosti stehenní jsou nejčastější příčiny následných změn v samotné kolenním kloubu. Zde potom pozorujeme abnormální vnitřní nebo vnější rotaci dolní části kosti stehenní a horní části kosti holenní, zejména holenního hrbolu, na který se upíná čéškový vaz. V těžkých případech je málo nebo není vůbec vyvinutý žlábek stehenní kosti, ve kterém patela za normálních podmínek "sedí". Změny na kostech jsou tedy nejdůležitější pro vznik vrozené luxace pately, následně se vyvíjejí změny na měkkých tkáních, zejména na kloubním pouzdru.
Traumatická luxace pately je způsobena zraněním, u psů jsou to zejména autoúrazy, pády z výšky a rvačky, kdy dochází k mechanickému poškození tkání, které patelu fixují v anatomické pozici. Tento druh luxace nemá plemennou ani věkovou predispozici, frekvence výskytu je výrazně nižší, než u luxace vrozené.

Stupně luxace

Podle závažnosti postižení rozdělujeme luxaci pately do 4 stupňů:

• Při 1. stupni (nejlehčím) můžeme patelu manuálně vykloubit, ta se ovšem ihned vrací do původní pozice.
• Při 2. stupni patela vyklubuje samovolně, ale je ještě schopna návratu do normální pozice, někteří psi jsou schopni patelu sami "nahodit" rotací končetiny.
• Při 3. stupni je patela luxovaná trvale, ale jsme schopni ji manipulací reluxovat, nicméně se ihned vrací do abnormální pozice.
• 4. stupeň luxace je charakterizován nereponovatelnou trvalou luxací pately. Všechny tyto stupně jsou v různé míře doprovázeny rotací holenní a stehenní kosti, příp. dalšími deformitami, jak bylo popsáno výše.

Rozdělení luxace pately do jednotlivých stupňů je významné zejména z hlediska volby vhodného léčebného postupu, ale u chovných jedinců by měla tato vada být brána v úvahu i při zařazení do chovu. V této souvislosti je jednoznačně doporučitelná selekce postižených jedinců za účelem postupné eliminace luxace pately z chovů čistokrevných psů, protože tato vada má dědičný základ a její výskyt zejména u některých plemen je velmi vysoký.

Klinické příznaky

Klinické příznaky luxace pately jsou poměrně různorodé a samozřejmě závisí na stupni postižení. U 1.stupně luxace se zpravidla nesetkáváme s výraznými příznaky, takže tento stupeň bývá spíše náhodným nálezem při vyšetření u veterinárního lékaře. Pokud se příznaky vyskytnou, jedná se o příležitostné zvednutí postižené končetiny na několik vteřin a následnou normální chůzi. Vyšší stupně luxace pately se už projevují výrazněji – jedná se o kulhání různé intenzity, rotace končetiny ve směru luxace, často pozorujeme pravidelné nadnášení končetiny, které je mnoha majiteli psů považováno za zcela normální a přitom je to jeden z typických příznaků luxace pately. V těžkých případech, zejména u 4.stupně luxace, dochází k deformitě končetiny, a pokud je postižení oboustranné, pes se pohybuje velmi obtížně a není schopen se postavit vzpřímeně na pánevní končetiny. Příznaky pozorované při luxaci pately jsou způsobeny jednak bolestí vyvolanou samotným vykloubením a také omezenou funkčností kolenního kloubu. Problémem při neléčené luxaci je iosteoartróza, vzniklá následkem opakovaného dráždění chrupavky vyklubující čéškou a nerovnoměrné zatížení kolenního kloubu. O osteortróze se dočtete více v článku Osteoartróza z pohledu klinické praxe a také Osteoartróza a možnosti její léčby.

Terapie

Poslední a pro majitele postiženého psa nejdůležitější otázkou je léčba tohoto onemocnění. Při lehčím postižení, které není doprovázeno žádnými klinickými příznaky popsanými výše, je možná konzervativní léčba, která spočívá v klidovém režimu, u traumatické luxace je možný i fixační obvaz. Z používaných léků je vhodné použití tzv. chondroprotektiv, která omezují vznik osteoartrózy – přípravky s obsahem glukosaminu, chontroitinu, kolagenu a MSM. Pokud pacient s luxací pately vykazuje klinické příznaky je jednoznačně doporučitelné chirurgické řešení. Při operaci luxace pately provádíme zpravidla kombinaci několika operačních technik, které mají za úkol fixovat čéšku v normální pozici a navrátit anatomické poměry v kolenním kloubu co nejblíže optimálnímu stavu. S případnou operací není nutné vyčkávat do dospělosti, naopak těžší stupně luxace je vhodnější operovat co nejdříve jako prevenci vzniku závažných deformit. erebellární ataxie (NCL-A) je autosomální recesivní nervové onemocnění. První příznaky se obvykle objevují mezi 3. a 5. rokem u postižených psů. Jsou to – ztráta rovnováhy, obtíže při změnách směru, pády při třepání hlavou. Jak příznaky přibývají, většina psů jeví známky obtíží také s počátečními pohyby. Jakmile přestanou chodit, aniž by opakovaně padali, paníčkové pro ně obvykle zvolí eutanázii.

Případů cerebellární ataxie v posledních letech výrazně přibylo v důsledku toho, že postižení psi byli použiti v chovu ještě před tím, než se stihly objevit první příznaky. Do doby, než byl zpřístupněn tento nový DNA test, bylo nemožné určit nositele. Dva nositelé totiž splodí vrhy, ve kterých mohou být další postižení psi.

Identifikace implikovaného genu a platnost testu vzešla ze skupinového usilí o tento průzkum mezi laboratořemi molekulární a buněčné genetiky (Dr. Marie Abitbol, Dr. Laurent Tiret) a laboratoří neurobiologie (Dr. Stéphane Blot) z Alfortské školy veterinární medicíny (ENVA) a také CNRS university v Rennes a ANTAGENE.

Prvotní studie zjistily v průběhu vývoje tohoto testu vysokou frekvenci psů - nositelů ve francouzkých chovech amstaffů (30%). A co více, spolupráce s Dr. Natashou Olby (North Carolina State University, Raleigh) potvrdila, že psi z USA přenášejí tu samou chorobu, která způsobuje stejnou mutaci (genu), jaká byla objevena u francouzských amstaffů.

Tento nový DNA test je doslova revolucí pro chovatele a majitele amstaffů. Díky jednoduchému neivazivnímu výtěru tlamy (cytokartáčkem) může veterinář poskytnout vzorky, které budou analyzovány ANTAGENEM. Ten určí jak postižené amstaffy ještě před tím, než se objeví první příznaky, tak také nositele. Toto umožní chovatelům vyloučit riziko páření (nositel x nositel zplodí postiženého psa) a přenos choroby způsobeným kopírováním špatného genu.

Určení nositelů stejně jako postižených amstaffů je důležité pro to, aby se zabránilo šíření genového defektu na další vrhy.